Volejbalisté a deblisté z deblového oddílu SKP Nymburk se rozloučili se svým spoluhráčem, parťákem, ale především fajn kamarádem a dobrým člověkem. Standa, kterého přátelé vtipně přezdívali Dědek či Cháron, patřil k zakladatelům a klíčovým osobnostem deblového oddílu (1991). Zde působil v posledních deseti letech jako čestný předseda. Taktéž se angažoval v práci s mládeží a organizačních aktivitách v rámci projektů T. Kokojana. V devadesátých letech byl i členem výboru SKP Nymburk. Čest jeho památce.
STANDA „CHÁRON“ RANDA (91): KONEČNÁ
Muž, který uměl žít. Stálý, vyrovnaný a přímý člověk. Míčový čaroděj, nezlomný optimista a pán odvážných snů i vizí. Zlatý lidský inventář či cenná relikvie rémáckých sportovišť, šířící kolem sebe pozitivní atmosféru a dobrou náladu. Réma bez „dědka“ už bude jiná.
Všechno jednou skončí. Nejen to špatné, ale bohužel i to dobré. Nymburští sportovci se před pár dny rozloučili s jednoznačně největší amatérskou míčovou ikonou Remanence třicetiletí. Nejednalo se však pouze o skvělého sporťáka, ale především o osobnost a dobrého člověka, kterého na Rémě jeho přátelé milovali a každý sportovní plebejec ho uznával. Legendární „dědek“ Randa byl v průběhu své, a to více než sedmdesátileté sportovní kariéry, úspěšným výkonnostním volejbalistou, deblistou i stolním tenistou. Dále se zapsal mezi velmi dobré rekreační nohejbalisty a tenisty. Ve volejbale a především pak ve stolním tenise se nezištně věnoval i práci s dětmi. Starý pašák stál u zrodu pingpongového, nohejbalového a deblového oddílu. Standu lze bez nadsázky považovat v období posledních třiceti let za nefalšovaného a nepostradatelného ducha Rémy. Permanentně dobře naladěný chlapík plný entuziasmu i optimismu, který po celý život disponoval neutuchající vítěznou mentalitou a sportovním sebevědomím. Miloval společnost, fajn partu, dobrou zábavu, legraci a každou taškařici. I v seniorském věku byl obrovským srandistou, pozitivním mentorem, nadšeným houbařem i občasným zábavným kverulantem. Mladickou a svěží mysl si udržoval i tím, že se rád pohyboval mezi mladými lidmi a dokázal si mezi nimi najít svůj správný post, stejně jako kdysi v šestkovém volejbale. Usměvavý matador alias vítězný predátor měl navíc výbornou paměť a jeho archivní letité sportovní vzpomínky vynikaly obrovskou přesností a relevantností. To, že se po pár malých fernetech a pivech občas s chutí přetransformoval do role „pohádkového“ dědečka s plným pytlem fabulací, mu nikdo nevyčítal. U dobrých a soudných sportovců měl pan Randa velký respekt i obdiv a lidé ho prostě měli rádi. Nic na tom ani nezměnil fakt, že ještě v loňské sezóně fungoval na Rémě v roli nesmlouvavého výběrčího daní za pronájem tenisových kurtů. Tenisový kurt číslo tři je na věky pojmenován jako hřiště Standy Randy, na čemž má lví podíl jeho největší tenisový kamarád P. „Pája“ Podhajský (předseda tenisového oddílu a luxusní dentista).
Nejlepší přátelé Standy Randy ze stolnětenisového oddílu se se svým dlouholetým milovaným a nenahraditelným přítelem, parťákem, mentorem, metodikem, kritikem, trenérem, motivátorem i sparingem Standou Randou osobně rozloučili vzpomínkovým zahráním, které při hře prokládali tradičními „divnými“ i vtipnými hláškami starého psa a životního mazáka Randy. Nechybělo ani střídání páleček a tím i vytváření tzv. imaginárních herních klonů, čímž byl děda Randa proslulý, neboť mu to dělalo velký duševní „lábuš“ a dodávalo sebevědomí. Osobních vzpomínkových posezení se v šatně dále účastnili dobří kamarádi František Kokeš, David Rufer a Pavel Plachý.
Drahý Stando, Dědku alias Chárone, navždy budeš žít v našich srdcích.
Tomáš Kokojan a Pavel Novotný
